Obsah
- Viditelnost bezdomovectví ve veřejném prostoru
- Kdo je člověk bez domova?
- Mýty o dostupném bydlení a bezdomovectví
- Newyorský rasismus a cílené sociální vyloučení
- 2050 – svět bez lidí bez domova
Úvod
Lidi bez domova vnímáme dnes jako všední součást ulic. Jejich počet narůstá, a to paradoxně zejména v bohatých městech. Ať se procházíme Prahou nebo New Yorkem, situace je stejná, liší se jen množstvím lidí v nouzi a systémem, v němž se pohybují.
Ekonomicky silná města mají potenciál nabídnout různé formy dostupného bydlení. Svou nynější orientací na individualismus, vírou v samospasitelnost volného trhu a koncentrováním kapitálu však krizi bydlení a nárůst sociálních problémů spíše prohlubují. Trh s bydlením se v poslední době proměnil natolik, že se postupně stává nedosažitelným pro většinu obyvatel měst, které tímto odsouvá z center do periferií. Tento problém se zároveň vlivem klimatické krize a s ní související migrace bude týkat vzrůstajícího počtu lidí.
Sílí fenomén bezdomovectví celých rodin a pracujících, kdy roste počet lidí, kteří i přes usilovnou práci nejsou schopni pokrýt základní existenční náklady.
Když zkoumáme, proč někdo nemá kam jít večer spát, nutně si začneme klást neodbytné otázky. Jaké uznáváme hodnoty? Jaký máme vztah k nejslabším členům společnosti? Jak se to projevuje ve veřejném prostoru? Jaký vliv má prostředí na člověka? Kolik máme segregovaných oblastí a lidí v sociálním vyloučení? Jsme rasisté? Jaký máme postoj k bydlení – je to právo nebo zásluha? Vytváří si naše společnost lidi bez domova sama?
Jsou to lidé, které nevnímáme jako součást společnosti, jsou pro nás obrazem životní prohry a neúspěchu. Je otázkou, nakolik z vlastní vůle či vlastní vinou.
Na bezdomovectví je třeba nahlížet jako na politický problém zhmotňující (ne)funkčnost systému bydlení. Nedostupnost bydlení je totiž v prvé řadě politické rozhodnutí – např. privatizovat bytový fond. Převažující rétorika o individuálním pochybení tak záměrně odvádí pozornost od politiky a vlády, nesoucí za tuto situaci odpovědnost. Ti povětšinou delegují povinnost měst poskytnout obecní či minimálně dostupné bydlení všem včetně nízkopříjmových obyvatel, na privátní sektor. Města si však nejsou schopna developery zavázat k opravdovému naplnění této potřeby. Přitom většina nízkopříjmových obyvatel je potřeba k zajištění řady nepostradatelných služeb, bez jejich práce by města kolabovala.
Pojďte s námi skrze podnětné poznávání témat bezdomovectví a krize bydlení nahlédnout na provázanost mezilidských vztahů a na to, jak se vzájemně jednotlivé komunity potřebují. Nabízíme architektonicko-umělecký pohled a zároveň odstup, ale připouštíme i případnou odbornou neznalost, kterou kompenzujeme naším zápalem pro věc.
Na bezdomovectví a bytovou nouzi nahlížíme v této výstavě skrze čtyři tematické oblasti, které čerpají jak z českého (evropského), tak newyorského (amerického) kontextu, přičemž hlubší poznání situace v New Yorku nám dává možnosti pochopit širší souvislosti sociální problematiky a díky tomu změnit trajektorii vývoje u nás v Evropě:
- Viditelnost bezdomovectví ve veřejném prostoru
- Kdo je člověk bez domova?
- Mýty o dostupném bydlení a bezdomovectví
- Newyorský rasismus a cílené sociální vyloučení
Pátá, závěrečná část výstavy nabízí dvě cesty: kam to povede, pokud si nadále budeme namlouvat, že krize bydlení a bezdomovectví nejsou náš problém, a kam to povede, pokud přijmeme, že je to i náš problém a podnítíme tak společenskou diskusi a akci vedoucí ke změně.
Výstava Čí je to problém? vznikla ve spolupráci architektky Karolíny Kripnerové a umělce Janka Rouse. Oba se dlouhodobě věnují sociálním tématům, jako je nedostupnost bydlení, vyloučenost a bezdomovectví, a to jak z pohledu architektury, tak současného umění.
Impulzem ke vzniku výstavy byla výzkumná stáž Karolíny Kripnerové v New Yorku v USA, která se uskutečnila na jaře 2023 díky Fulbrightovu stipendiu v organizaci Community Solutions, a rozšířila tak téma o americký kontext.
Karolína Kripnerová je architektkou věnující se sociálním přesahům architektury. Přednáší, píše články a moderuje diskuse o tématech, jak mohou architektky a architekti přispět k řešení bezdomovectví, dostupné bydlení či veřejný prostor. Vystudovala Fakultu architektury ČVUT, kde následně obhájila dizertaci, a v současnosti zde také vyučuje. Je spoluzakladatelkou neziskové organizace Architekti bez hranic a pracuje ve vlastním ateliéru Kazimour Kripnerová architekti.
Janek Rous je audiovizuální umělec a pedagog na Akademii výtvarných umění v Praze. Soustředí se na médium pohyblivého obrazu a zvuku. Ústředními tématy jeho práce jsou sociální problematika a lidské ovlivňování světa. Vede platformu pro současné umění Artyčok.TV, kde působí též jako tvůrce autorských dokumentů, v posledních letech zaměřených na sociální udržitelnost.
Autoři: Karolína Kripnerová, Janek Rous
Umělecká spolupráce: Magdalena Rutová
Poděkování: Jan Bárta, Ester Pacltová, Aleš Strnad, Táňa Zabloudilová, Komise J. Williama Fulbrighta, Community Solutions
1. Viditelnost bezdomovectví a proměna veřejného prostoru
Bezdomovectví
Bezdomovectví je celosvětový a urgentní problém. Je často označováno jako selhání jednotlivce. Avšak jedním z hlavních důvodů pro rostoucí počet lidí bez domova ve městech jsou nefungující systémy bydlení. Paradoxně rostou počty lidí bez domova především v nejbohatších městech.
Více: Leilani Farha talk for Who’s Next exhibition
Push - film o tom, co způsobuje globální bytovou krizi
Leilani Farha – text Who’s Next
Nepřátelská architektura
Snaha „odstranit“ lidi bez domova z pohledů kolemjdoucích vede k instalování různých represivních nástrah do veřejného prostoru. Souborně se jedná o tzv. nepřátelskou architekturu – bodáky, hroty a špice, popřípadě „vylepšení“ laviček – přepážky, či další nástrahy, které zamezují si na ně lehnout. Nebo lavičky z veřejného prostoru zcela mizí. Taková opatření ale dopadají na celou společnost – sednout si pak nemohou třeba ani senioři. Bodáky zarazí všechny.
Více: Nepřátelská architektura necílí jen na bezdomovce v Praze. Nutí utrácet i tebe (Refresher, 2022)
Když lidé bez domova nejsou vítáni. Nepřátelská architektura problém neřeší, jen odsouvá z dohledu (Radio Wave, 2023)
‘Hostile Architecture’: How Public Spaces Keep the Public Out (New York Times, 2019)
Situace v New Yorku
V New Yorku se stalo bezdomovectví nejviditelnějším problémem zejména v 80. letech 20. století, kdy americká ekonomika prošla strukturálními změnami a zmenšila se podpora nízkopříjmových obyvatel. Zároveň byly bez náhrady rozpuštěny velké psychiatrické léčebny a rozšířil se snadno dostupný crack – kokain. Šok z viditelného bezdomovectví podnítil reakci Kongresu, který uzákonil programy na podporu bydlení a sociálních služeb, které fungují dodnes.
Newyorská radnice tehdy zavedla ve Spojených státech ojedinělé „Právo na přístřeší“, které zaručuje každému, kdo požádá, ještě ten samý den postel v systému nocleháren a azylových domů. Toto právo však s sebou nese kontroverze: na jednu stranu má každý k dispozici alespoň střechu nad hlavou, na druhou stranu město investuje velký objem peněz do systému, který lidi udržuje v bezdomovectví, byť jinou formou. Stejný objem peněz přitom mohl přinést mnoha z nich permanentní bydlení.
Právo na přístřeší začalo být koncem roku 2023 po více jak 40 letech fungování v ohrožení, protože město nedokáže kapacitně odpovědět na nekončící vlny migrantů ze Střední a Jižní Ameriky.
Bezdomovectví v New Yorku je úzce spjato s rasismem. Lidé tmavé pleti (černoši a hispánci) patří ve většině k chudším obyvatelům města. Málokdy vlastní nemovitý majetek, který by jim umožnil vzít si půjčky třeba na podporu studia svých dětí. Tím, že je vzdělání ve Spojených státech placené, stává se pro tyto lidi nedostupným.
Více: History of Homelessness in New York (OpenLab)
Save the Right to Shelter (Coalition for the homeless)
Situace v Praze
V Praze a obecně v České republice začali být lidé bez domova vidět se změnou režimu po roce 1989, kdy se fenomén chudoby a bezdomovectví objevil po padesáti letech „neviditelnosti“. V počátku 90. let se rozpustilo množství podnikových ubytoven a zároveň byly zrušeny do té doby uzákoněné pracovní povinnosti.
Ve společnosti nejprve rezonoval soucit se slabšími. Vznikly mnohé organizace (jmenujme například Naději a českou odnož Armády spásy) spolu se sítí míst, kde pomoc poskytují. Ukotvil se také systém sociálních služeb. Ačkoli ve společnosti nyní převažuje o lidi bez domova spíše nezájem, protože si „za to můžou sami“, poměrně velká síť solidárních a podporujících organizací dává naději na změnu.
Více: Příběhy 20. století – Bezdomovci (Česká televize, 2019)
Chybějící vybavení veřejného prostoru
Prostor mezi domy se může stát nepřátelský také tím, že v něm něco chybí. Například si nemáte kam odskočit - což může být problém nejen pro lidi bez domova, ale de facto pro každého. Hlavní město nyní zvažuje, jakou strategii ve vztahu k veřejným toaletám zaujmout: zda mají být „zadarmo a přístupné“ a nebo naopak zpoplatněné či vůbec.
Můžeme se výhodně inspirovat v New Yorku, kde jsou v každém parku veřejné záchodky zdarma. Město je pak přívětivé pro své obyvatelstvo i návštěvnictvo.
A co může ještě chybět? Třeba sprchy. A opět, ocenili by je například i turisti nebo cyklistky. A lidi bez domova určitě, protože dnes je kapacita cca 200 lidí na jednu sprchu, takže kdyby tito lidé se umýt chtěli, možnost je velmi omezená. Spolky Architekti bez hranic a Místní místním zpracovali analýzu přívětivosti veřejného prostoru v Praze.
Více: Veřejný prostor v Praze - chybějící infrastruktura a nástrahy (Architekti bez hranic a Místní místním, 2021)
Sprchomat – koncept veřejných sprch (Architekti bez hranic, 2017)
2. Kdo je člověk bez domova?
Kolik lidí bez domova ve světě je?
Pro lidi bez domova neexistuje jednotná definice, tím pádem se i rozcházejí čísla, kolik lidí se v této situaci vlastně nachází. Podle údajů OSN z roku 2015 žije 1,6 bilionu lidí v neadekvátním bydlení.
Kolik lidí bez domova je v New Yorku a USA?
V celých Spojených státech udávají oficiální čísla 580 000 lidí bez domova, ovšem kvalifikované odhady hovoří až o 3,5 milionech. Největší součty byly ve státech New York a Kalifornie, dvě metropole New York City a Los Angeles mají podobný počet lidí bez domova, ale v New Yorku je jich většina „skrytých“ za zdmi nocleháren a azylových domů. Oproti tomu v Los Angeles podpůrné služby zcela chybí, a tak je většina lidí na ulici.
Více: State of Homelessness: 2023 Edition
A kolik lidí je bez domova v Česku a EU?
V Česku je dle dostupných dat 12 000 lidí bez střechy, což je nejzávažnější forma bezdomovectví. Tito lidé žijí přímo na ulici, nebo přespávají v noclehárnách. Dalších 24 800 osob je bez bytu, což znamená, že žijí v azylových domech, na ubytovnách, či v institucích. V bytové nouzi je však dohromady 154 000 lidí včetně 61 000 dětí. Do tohoto počtu lidí jsou zahrnuty i předchozí dvě zmíněné skupiny (bez bytu a bez střechy) a jsou tam navíc lidé v nejistém a nevyhovujícím bydlení. V celé Evropské unii se udává za posledních deset let až 70% nárůst v počtu lidí bez domova. Pokud nebudeme hledat, jak vyřešit bezdomovectví, bude se tento problém jen zvětšovat. I proto si Evropský parlament dal za cíl ukončit bezdomovectví do roku 2030.
Více: Bydlení jako problém (Zpráva o vyloučení z bydlení, 2021)
Jak chce Parlament ukončit bezdomovectví v EU (Evropský parlament, 2020)
Přehled dat – Závěrečná zpráva RIA k zákonu o podpoře v bydlení
A kolik to všechno stojí?
Stejně jako je obtížné stanovit, kolik lidí bez domova existuje, je i těžké říct, kolik jednotlivé státy musí na řešení bezdomovectví vynaložit prostředků. Obecně lze ale říci, že veškerá veřejná asistence lidem v nouzi je v dlouhodobém výhledu dražší, než kdyby se těmto lidem umožnil přístup k trvalému bydlení. V Česku to ukázal například úspěšný pilotní projekt zabydlení rodin v Brně nazvaný Rapid Re-housing.
Více: Český kontext – Pilotní testování rychlého zabydlení rodin s dětmi (Rapid Re-Housing)
Americký kontext – How Much Would It Cost To End Homelessness In America?
Bezdomovectví v EU: Jaká řešení navrhuje Parlament (Evropský parlament, 2020)
Systém sociálních služeb ve Spojených státech
Americký systém řešení bezdomovectví (poskytování sociálních služeb a podporovaného bydlení) je poměrně složitý a nemá centrální koordinaci. Stát vyčleňuje peníze na poskytování pomoci, ale její vykonávání a také odpovědnost za její kvalitu a zacílení deleguje na místní nevládní organizace. Systém v jednotlivých státech, regionech, ale i jednotlivých městech se proto výrazně liší.
Nevládní organizace jsou tak silná vrstva aktérů, kteří poskytují služby žádané státem. Od 60. let města v USA nemohou legálně sama stavět bydlení, namísto toho alokují peníze do grantů, ze kterých tyto organizace čerpají. Ty si ale najímají ziskové firmy, aby pro ně bydlení realizovaly, a celý proces se tak extrémně prodraží. Z poskytování sociálních služeb se stal spíše byznys, kdy poskytovatelé nechtějí přijít o zdroje svého podnikání. Celý systém tak představuje spíše programové udržování bezdomovectví namísto jeho redukce či řešení.
Obecně však deklaruje přístup tzv. Housing First – Bydlení především.
Více: What is a Continuum of Care? (endhomelessness - 2010)
Princip Housing First v americkém přístupu k řešení bezdomovectví
Systém sociálních služeb pro lidi bez domova v Česku
V České republice je poskytování sociálních služeb řízeno a kontrolováno státem a krajskými pobočkami úřadu práce. Každý poskytovatel sociální služby se musí registrovat do tzv. krajské sítě sociálních služeb – a naplní tak navrženou kapacitu služeb. Financování je zajištěno jak vlastními uživateli, tak dotacemi ze státního, krajského i obecního rozpočtu.
Český systém sociálních služeb pro lidi bez domova je rozdílný oproti americkému, jde o tzv. prostupné bydlení, kdy se postupně snaží lidi „naučit“ bydlet. Jeho úspěšnost je však jen kolem 20 %. Systém má následující stupně: terénní program naváže s lidmi v nouzi kontakt, nízkoprahová denní centra poskytují základní pomoc (ošacení, strava, hygiena), noclehárny umožňují nouzové ubytování na jednu noc, azylové domy pak ubytování až na jeden rok ve sdílených pokojích. Poté by měl následovat pobyt v tréninkových bytech s podporou. A když „klienti“ systémem projdou, má jim být umožněn vstup do standardního bydlení, tedy obecního (či sociálního) bytu, ale to v Česku zatím ve větší míře chybí.
Zajímavostí je, že z pohledu architektonického nejsou pro tyto služby stanoveny normy či typologie, jak by měl takový azylový dům či noclehárna vlastně vypadat. Většinou jsou pro tuto funkci adaptovány objekty, které pro ni nebyly navrženy.
Více: Sociální bydlení v České republice (Zpráva pro Zastoupení Evropské komise v ČR, 2021)
Podporované bydlení v New Yorku
V New Yorku jsou následující typy podporovaného bydlení: dostupné bydlení a obecní bydlení. Dostupné bydlení staví a vlastní soukromí developeři částečně z veřejných peněz. Mají však většinou paradoxně vysoké nájmy, a tak na ně střední a nižší příjmová vrstva stěží dosáhne.
Obecní bydlení stavěla městská agentura hlavně v 50. letech minulého století. Výstavba ale byla nekvalitní, dnes už je na konci životnosti a nejsou peníze na jejich opravu. Žijí tam jen nízkopříjmový obyvatelé, takže jsou domy sociálně segregovanými oblastmi s vysokou kriminalitou.
Město pomáhá řešit nedostupnost bydlení i lidem, jejichž 30 % příjmů nepokryje nájemné, a to pomocí voucherů – peněžních poukázek, kterými si lidé doplatí náklady na bydlení. Vlastníci bytů však mnohdy nechtějí lidi s vouchery přijímat, například i proto, že město se paradoxně opožďuje s placením.
Více: New York City’s Affordable Housing Programs
Podporované bydlení v Praze
V České republice jsou dva typy podporovaného bydlení, obecní a vznikající sociální bydlení. Historicky sem lze zařadit i družstevní bydlení. Po roce 1989 proběhla velká privatizace obecního bytového fondu, z původních téměř 200 000 bytů v Praze se jejich počet dostal na současných cca 30 000 jednotek. Obce si však již nutnost vlastního obecního fondu uvědomují a opět se věnují jeho výstavbě. V Praze vznikla Pražská developerská společnost a projekt Dostupné družstevní bydlení (které má za cíl umožnit vznik novým družstvům na obecních pozemcích). Také vznikla Městská nájemní agentura, která zprostředkovává lidem v bytové tísni bydlení na komerčním trhu s nemovitostmi.
Ačkoli zákon o nutnosti stavět sociální bydlení stále ještě neexistuje, obce tento cíl naplňují z vlastní iniciativy a zdrojů.
Stát pomáhá pokrýt lidem náklady na bydlení pomocí sociálních dávek – příspěvek na bydlení a doplatek na bydlení, které administruje krajská pobočka úřadu práce.
Více: Stav a vývoj obecního bytového fondu v městských částech hl. m. Prahy (2021)
Projekty alternativního bydlení – sociální mix
S pionýrským konceptem bydlení, které smíchá dohromady různé sociální skupiny a umožní tak jejich vzájemné obohacení, přišla vídeňská charitativní společnost VinziRast. V multidisciplinárním týmu, kde byli vedle budoucích uživatelů také architekti, se zrodil koncept tzv. hybridního domu. Vedle bydlení se v něm totiž nachází také možnost práce, poradenství nebo třeba pronajímatelné prostory. V obytných podlažích jsou malé byty, ve kterých spolu bydlí (bývalí) lidé bez domova a studenti. Základem je jednolůžkový pokoj, tedy soukromí pro každého.
Tímto konceptem se inspiroval i český projekt Symbios, který je v Brně a nabízí sdílené bydlení mladým lidem z dětských domovů a studentům.
Více: Architektura soužití: VinziRast-mittendrin
Symbios v Brně
Rasismus v Česku
Rasismus vůči Romské menšině je v Česku silně – byť skrytě – přítomný. Má dopady jak na životní příležitosti (mladých) lidí, tak na možnost bydlení. Bezdomovectví není mezi Romy vysoké (zejména díky soudržnosti jejich komunity), ale často nedosáhnout na standardní bydlení a jsou nuceni přebývat buď v přelidněných či jinak nevyhovujících bytech, či na ubytovnách.
Demytizování společenské představy je cílem úspěšného projektu „Hloupé otázky“ od Tuke.TV.
Více: Romové nemají šanci si pronajmout byt. Romská rodina nabízí pět nájmů dopředu, realitky se vymlouvají na majitele
Hloupé otázky (Tuke.TV)
Energetická chudoba
Ruku v ruce s nedostupností bydlení jdou také další strukturální problémy. V prostředí Česka je to například tzv. energetická chudoba, tedy drahé ceny energií, které zasahují především nejchudší sociální vrstvy. Už před prudkým zvýšením cen energií, žilo v Česku téměř milion lidí v energetické chudobě.
Více: Energetická chudoba trápí až milion občanů Česka. Poslankyně a poslanci navrhli, jak ji řešit
Obchod s chudobou
Tento pojem znamená život chudých rodin v nevyhovujících podmínkách. Často je to případ romských rodin, které nemohou najít jiné zázemí než ubytování na ubytovnách. Tyto rodiny platí předražené poplatky za prostory nevyhovující bydlení (přelidněné místnosti, špatné hygienické podmínky a další), navíc tyto – psychiku a rodiny devastující podmínky – stát podporuje prostřednictvím sociálních dávek. Jedním z řešení tohoto problému by mohl být navrhovaný zákon o podpoře v bydlení.
Více: Od „obchodu s chudobou“ ke „krizi bydlení“. Jak se chudoba prokapala směrem nahoru (A2larm, 2023)
3. Mýty o dostupném bydlení a bezdomovectví
Nedostupné bydlení jako systémový problém
Bezdomovectví je systémový problém, kdy trh s bydlením neposkytuje dostatek dostupného bydlení pro nízkopříjmové obyvatele. Bydlení se namísto základního lidského práva, a také podmínky ke spokojenému životu, stalo tržní komoditou a investicí. Byty jsou skupovány investory či dokonce velkými investičními fondy, které cenu nemovitostí ženou do nedostižných výšek. Fungují tak jako zhodnocení kapitálu, ne prostor k životu. Byty dokonce zůstávají prázdné.
Více: Push – The Film
Push / Vylidněno – film ke shlédnutí on-line (platforma Promítej i ty, Jeden svět)
Nové formy bydlení
Vedle tradičního vlastnického a nájemního rodinného bydlení se objevují nové (či historicky ověřené) formy participativního bydlení: cohousing, baugruppe (Coop Housing v Berlíně Spreefeldu nebo Wohnprojekt ve Vídni), družstevní bydlení, sdílené bydlení, komunitní bydlení (například síť Sdílené domy – pražská První vlaštovka) a další.
Více: Co je participativní bydlení
Coop Housing v Berlíně
Wohnprojekt ve Vídni
Komunitní bydlení je pro nás jediná možnost, jak bydlet v Praze stabilně a důstojně, říkají členové spolku Sdílené domy
Brožura Příběhy úspěchu Plzeň
Dopad nedostupnosti bydlení na města
Současný stav trhu s bydlením je třeba nazvat krizí, kdy si lidé nemohou dovolit bydlet ve městě, ve kterém pracují. Například v New Yorku se projevuje změna skladby obyvatel: odchází mladí lidé, manuálně pracující a menšiny – zejména černoši. Město tak ztrácí na své rozmanitosti a pestrosti, která jej definuje, ale také dělá funkčním.
Více: Why Black Families Are Leaving New York, and What It Means for the City (The New York Times, 2023)
Právo na město
Pro koho město je a kdo jej utváří? Dokáží města fungovat bez popelářek, metařů, žen v ochrankách, ale i prodavačů či zdravotních bratrů? Město potřebuje i nízkopříjmové profese, aby mohlo fungovat.
Více: Michaela Pixová: Kam bychom měli mířit, když požadujeme právo na město (Deník Referendum, 2018)
Václav Orcígr, Barbora Jelínková: Za spravedlivá města. Odkaz urbanisty Petra Marcuseho (A 2, 2022)
Obecní bydlení
Nově vzniklá Pražská developerská společnost má za cíl realizovat obecní nájemní bydlení, hlavní město k tomuto kroku přistoupilo po inspiraci ve Vídni, Mnichově či Hamburku.
Na opačném pólu se nachází New York a jeho poměrně velký fond obecního bydlení. Městu chybí finance na údržbu, jednou ze zvažovaných strategií je také privatizace, která však pro nájemníky znamená ztrátu jistoty bydlení.
Více: Apolena Rychlíková: Vídeň: systém bydlení, který obdivuje celý svět, berou místní jako něco úplně normálního (Alarm, 2020)
Budoucnost obecního bydlení v USA
Finský přístup
Ministerstvo prostředí, pod které spadá řešení bezdomovectví, má na stránkách uvedeny tři základní principy svého přístupu. Patří mezi ně etická povinnost poskytnout standardní životní podmínky lidem bez domova, povinnost úřadů věnovat se řešení bezdomovectví a tvrzení, že snižování počtu lidí bez domova dává smysl i po ekonomické stránce, protože úměrně snižuje veřejné náklady na zdravotní a sociální péči.
Více: Finské ministerstvo prostředí – přístup k řešení bezdomovectví
Děti na ubytovnách
Nedostupnost bydlení a rasová diskriminace některé rodiny nutí přebývat v ubytovnách. Většina z nich nabízí nekvalitní prostředí, které neodpovídá společenským standardům. Děti, které v ubytovnách vyrůstají, je pak převezmou jako normu. Systém tak nepřímo podporuje mladé lidi v bezdomovectví. Praha v minulém volebním období proti tomuto trendu zakročila.Tehdejší koalice si v programovém prohlášení stanovila jako cíl, že v ubytovnách nebude muset žít ani jedna rodina s dětmi (a ani jeden senior). V případě rodin s dětmi se do konce minulého volebního období podařilo výrazně pokročit. Stávající koalice ovšem v započatých snahách nepokračuje.
Více: Ten nejhorší start do života, který můžou děti dostat
Komu se to může stát?
Pokud se sejde několik nešťastných životních událostí, může se zkomplikovat placení nájemného a bez brzké pomoci pak následovat i propad na společenské dno. Mezi časté příčiny ztráty bydlení osobní povahy se v českém prostředí uvádí: výpověď z práce či bytu, dluhy, rozvod či rozpad vztahů, domácí násilí a závislosti, opouštění dětského domova či nápravných zařízení.
V americkém kontextu pak přibývá ještě kriticky nedostupná zdravotní péče a rasová nerovnováha.
Více: Ester Pacltová, Tereza Malá, Veronika Kličková: Bez předsudků
What Causes Homelessness?
Film Moudrost traumatu
Housing First
Přístup Housing First (Bydlení především) pochází od psychologa Sama Tsemberise. Prohlásil, že nejlepší cestou k řešení bezdomovectví je umožnit lidem bydlet. Lidé nemusí nejprve získat práci či se zbavit závislostí, bydlení je vnímáno jako předpoklad ke změně v životě. V 90. letech zrealizoval v New Yorku první Housing First projekt, který ukázal, že nejvhodnější nástroj pro ukončování bezdomovectví je, když se lidé bez domova nastěhují do běžných bytů a je jim poskytována podpora na základě jejich potřeb.
V Česku se přístup Housing First postupně úspěšně etabluje. Pilotní brněnský projekt, tzv. Rapid Re-housing prokázal funkčnost, kdy dokázal zabydlet padesát rodin. Navázalo čtrnáct měst a neziskových organizací v celé republice, která realizovala projekty Housing First. Následovaly dvě výzvy z evropských fondů, díky kterým je v Česku v současné době realizováno více než 40 podobných programů. Jsou tak zabydleny stovky domácností, které dříve byly v bytové nouzi. Tato výzva umožňuje zavádět v Česku inovativní nástroje, které budou fungovat v rámci zákona o podpoře v bydlení. O tomto zákonu bude pravděpodobně v květnu 2025 hlasovat vláda České republiky. Představené inovativní nástroje jsou důležitým krokem k systémovému ukončení bezdomovectví.
Více: Slovník pojmů: Housing First – Bydlení především
Rapid Re-Housing Brno
Mapa aktuálně realizovaných zabydlovacích projektů
4. Newyorský rasismus a cílené sociální vyloučení
Tenement
Jak bydlelo chudé obyvatelstvo v jednom z nejbohatších měst světa v době, kdy jeho počet skokově narůstal?
V době největší migrace z Evropy bydlela většina z nich v tzv. tenementech. Byly to úzké pěti- až šestipodlažní domy s pronajímatelnými pokoji a sdílenými toaletami. Pokoje byly zprvu zcela bez oken, požáry a epidemie si po padesáti letech vyžádaly alespoň větrací šachty mezi domy a časem dokonce i okna. Kolem roku 1900 měl New York 3,4 milionu obyvatel, z toho 2,3 milionu bydlelo právě v tenementech. Město tak mělo hustotu podobnou jako Bombaj. Tenementy byly zrušeny ve 30. letech 20. století, dodnes však představují očividnou ukázku toho, jak bydlení řeší trh. Dokud je poptávka, je i nabídka. Je ale taková nabídka ještě předmětem svobodné volby nebo jen nechtěnou existenční nutností?
Více: Tenementy – historie a definice
Redlining
Rasismus je v New Yorku přítomný víc, než si myslíte. Existují tajné mapy ze 30. let, kde byly červeně vyznačeny chudé a zanedbané oblasti v amerických městech. Bankám se v nich nedoporučovalo investovat nebo poskytovat státem kryté hypotéky. V těchto oblastech bydlelo převážně černošské obyvatelstvo, které si tak nemohlo koupit nemovitosti. Ačkoli od dob redliningu uplynulo už hodně času, má stále znatelné dopady na dnešní podobu města. Současné chudší části korelují s těmi tehdy „nedoporučovanými“. Systémové sociální vyloučení tak stále nechává lidi bloudit v začarovaném kruhu, protože když nemá člověk v Americe nemovitost, čím se zaručí za půjčku na zaplacení vzdělání svých dětí?
Více: Inequality in New York City – A Legacy of Redlining
Obecní bydlení v New Yorku
Víte, že má New York poměrně velký počet domů s obecními byty? Už od počátku byly stavěny úsporně, měly úzké, neosvětlené vnitřní chodby a menší okna. V některém z tzv. „projektů“ městské organizace NYCHA (New York City Housing Authority) najdeme i raritní řešení, například výtahy, které stavěly jen v každém druhém patře. V zahuštěném New Yorku se tyto výškové budovy jasně odlišují, obklopují je oplocené „zbytkové“ pozemky. Bytový fond z převážně 50. let je dnes už na konci své životnosti, zejména z důvodu dlouhodobě zanedbané údržby. Město do svých domů neinvestuje, zvažována je tak spíše privatizace či zbourání objektů.
Více: Richard Plunz: A History of Housing in New York City
Obyvatelstvo obecních bytů
A víte, kdo v nich bydlí? Původně sloužily všem vrstvám obyvatelstva, postupně však do nich byli sestěhováváni převážně chudší lidé – afroamerického a hispánského původu. Jenže koncentrování jedné skupiny obyvatelstva v místě není nikdy dobře, ať v případě bohatých, tak v případě chudých. Vznikly tak jasně čitelné – dokonce oplocené – sociálně vyloučené oblasti uprostřed města s vysokou kriminalitou. Je vidět, že samotné prostředí nestačí, ale že záleží hlavně na jeho kvalitě.
Více: The Rise and Fall of New York Public Housing: An Oral History (New York Times, 2018)
Bezdomovectví a rasismus
New York je městem s největším počtem lidí bez domova v Americe. Rasová nerovnováha je zcela evidentní. 60 % z těchto lidí je černochů, 30 % je hispánského původu a jen necelých 10 % je bělochů.
Více: Why New York City has the Highest Homeless Population in America
SRO
Jednou ze zajímavých forem levného bydlení pro jednotlivce byly tzv. SRO (Single Room Occupancy). Představoval velkou místnost rozdělenou polopříčkami s uzamykatelnými dveřmi na malé místnosti o velikosti cca 8 m2, kam se vešla postel. Koupelny a kuchyňky byly sdílené. Špatné vedení tohoto typu bydlení vedlo k tomu, že to byla místa s velkým výskytem násilí, kriminality a drog. Výstavba tohoto typu skončila v 60. letech, kdy bydlení v SRO začalo být považováno za substandardní. Na druhou stranu ale tento koncept umožnil nízkopříjmovým obyvatelům města dosáhnout na bydlení, byť za cenu nižšího komfortu. Dnes byly nahrazeny noclehárnami.
5. 2050 – svět bez lidí bez domova
Porovnání nákladů – investice do následků nebo do prevence
Veškerá veřejná asistence lidem v nouzi dražší, než kdyby se těmto lidem umožnil přístup k trvalému bydlení. Ukazuje to mimo jiné i jednoduchý příklad. Měsíční pobyt dítěte v dětském domově po odebrání rodičům stojí 40 tisíc korun. A nevyčíslitelnou psychickou újmu pro dítě i celou rodinu. A na druhé straně je možnost poskytnout rodině cca polovinu - na nájem a sociální podporu, kterou bude pomocí splátkového kalendáře vracet.
Více: Náklady veřejných rozpočtů vyvolané bezdomovectvím a bytovou nouzí
Porovnání pěstounské péče a ústavní péče z hlediska nákladů
Finský pionýr
Finsku se jako jedinému mezi státy EU daří v posledních třiceti letech permanentně snižovat počty lidí bez domova, a to o 75 %. Nejméně čtvrtina bydlení ve městech musí být dostupné sociální bydlení. Finsko vnímá bydlení jako základní lidské právo. Jeho státní politika je založena na principech Housing First. Kontinuální snaha vlády, velkých měst a neziskových organizací vedla ke kýženému výsledku: radikálnímu snížení počtu lidí bez domova.
Více: Which country handles homelessness the best?
Jon Henley: ‘It’s a miracle': Helsinki's radical solution to homelessness (The Guardian, 2019)
Různorodé formy bydlení
Pokud současný bytový fond nedokáže uspokojit poptávku, znamená to, že chybí jiné formy bydlení. Bytový fond nerespektuje proměnu společnosti, která bydlí solitérně a stárne. Je třeba hledat nové formy bydlení založené na sdílení. Pokud chceme zredukovat náklady na bydlení, je třeba sdílet to, co je nejdražší – koupelny a kuchyně. To je právě architektonický problém, do jaké míry a jak je možné sdílet.
Pionýrským příkladem může být vídeňský projekt VinziRast-mittendrin, kde spolu bydlí (bývalí) lidé bez domova a studenti.
Více: Architektura soužití – VinziRast-mittendrin
Domovské právo
Inspiraci k řešení můžeme hledat i v historii. Po průmyslové revoluci, doprovázené masivní migraci venkovského obyvatelstva do měst, která však jejich nápor nezvládala, upravil císař František Josef I. v roce 1863 tzv. domovské právo. Domovským obcím tak vznikla povinnost postarat se o „své“ chudé.
Více: Domovské právo (Svaz měst a obcí ČR)
Nepodmíněný (garantovaný) příjem
Myšlenka nepodmíněného příjmu má kořeny již v šestnáctém století, kdy ji formuloval Thomas More. Znamená pravidelnou peněžní dávku vyplácenou státem či jinou veřejnou institucí ve stejné výši určité skupině či rovnou všem lidem bez jakýchkoli podmínek. Smyslem této sociální podpory by bylo poskytnout základní zajištění živobytí, odstranit tedy chudobu. Zároveň by se zjednodušil byrokratický systém dávek. Tato myšlenka se pilotuje v mnohých městech. Například v severní části newyorského Manhattanu dostávaly od roku 2021 budoucí maminky 1000 dolarů měsíčně po dobu roku a půl. Nyní se toto úspěšné opatření zavádí plošně.
Více: Sarah Holder: NYC Guaranteed Income Program Goes From Pilot to Permanent (Bllomberg, 2023)
Basic Income For Transition-age Foster Youth In New York
Denver Basic Income Project
Pestrá, prostupná a ohleduplná společnost
Silná, stabilní a a soudržná města stojí na soudržných komunitách. A ty vznikají provázaností vzájemných vazeb mezi lidmi. A právě architektura může být významným hráčem v utváření prostředí, které vznik vazeb podporuje nebo vůbec umožňuje. Tento princip dokumentuje (mimo jiné) dokumentární seriál Architektura soužití (Architekti bez hranic a Artyčok.TV).
Česká naděje: Zákon o podpoře v bydlení díky iniciativě Za bydlení
Po více jak desetileté snaze o prosazení zákona o sociálním bydlení se nyní dostáváme k milníku, který by mohl podpořit jednak prevenci propadu do bezdomovectví, rozšířit dostupné bydlení a ustavení pravidelné mapování bytové nouze. Navrhovaný zákon stojí na třech pilířích. Zavádí pro každou spádovou obec povinnost zřídit Kontaktní místo pro bydlení, kam se mohou obrátit všichni, kdo mají problém s bydlením. Druhým pilířem je zavedení tzv. bydlení s garancí. Stát tak bude prostřednictvím garančního fondu zaručovat soukromým majitelům bytů, že dostanou nájem. Trh s byty se tak stane dostupným i pro diskriminované skupiny obyvatelstva a zároveň se zpátky obohatí o nemovitosti investičních společností (například ostravský Heimstaden). Poslední pilíř je tzv. asistence v bydlení, která vychází z principů tzv. Housing First a Housing Led (liší se různou mírou sociální podpory v bydlení pro lidi v nouzi).
Až bude zákon schválen, může se díky němu do deseti let snížit počet lidí v bytové nouzi o třetinu. Nejen že díky němu bude mít více lidí domov, ale dokonce díky tomu budou ušetřeny i veřejné prostředky, které nás nyní stojí problém bytové nouze. Přijetí zákona podporuje široká iniciativa Za bydlení, která je složena z jednotlivců a organizací jak z nevládního, akademického, tak veřejného sektoru. Dlouhodobě se snaží o zlepšení stávajícího systému pomoci lidem a rodinám v bytové nouzi.
Více: Sociální služby jsou důležité, ale bytovou nouzi nevyřeší
Zasaďme se za bydlení!
