Kritické infrastruktury

Kritická infrastruktura je dle definice infrastrukturou klíčovou pro chod společnosti a ekonomiky, v případě jejího ohrožení může nastat „krizová situace“. Takové situace však nepochybně provázejí již její plánování a výstavbu zahrnující politická vyjednávání, transfery ekonomické stejně jako distribuci lidských zdrojů. Výstavba takových infrastruktur, jakými jsou ropovody, plynovody či dnes sítě optických kabelů, odráží dobovou geopolitickou situaci a ovlivňuje tu budoucí, promítá se do průmyslové produkce dotčených států i do životů mnoha jednotlivců ať už v rolích expertů, či dělníků vyslaných do dalekého zahraničí. Již hotové infrastruktury pak v uzlových místech generují společenství navázaná na její údržbu a provoz. Infrastrukturu si můžeme představit jako síť, která „vyživuje“ společnost, a ta je na tomto zdroji do jisté míry závislá, což z dané infrastruktury samozřejmě činí mocenský nástroj. Ohrožení přísunu „živin“ z infrastruktur se stává silnějším politickým argumentem než například zamezení porušování lidských práv nebo udržení mírových vztahů. Kritická infrastruktura podrobena kritickému zkoumání se pak jeví navzdory své často robustní fyzické formě jako křehké předivo vzájemných závislostí.

Příkladem takové infrastruktury je ropovod Družba, který byl oficiálně otevřen před šedesáti lety, v roce 1964. Byl budován v letech 1961–1971 a spojuje Rusko s místy na Ukrajině, v Bělorusku, Polsku, Maďarsku, ve Slovenské i České republice, Rakousku a Německu. Jeho síť dnes zahrnuje kolem 4000 kilometrů potrubí napříč několika zeměmi, s mnoha uzlovými body, jakými jsou tankoviště, terminály a čerpací stanice. Na území České republiky se nacházejí tři čerpací stanice, dva terminály a jedno tankoviště této větve ropovodu čítající (bez odboček a zdvojení) přibližně 350 kilometrů potrubí. Trubky s průměrem kolem padesáti centimetrů jsou víceméně skryty pod povrchem, jen na některých místech se vynoří, aby se pak opět skryly.

Právě ropovod Družba je již od roku 2003 předmětem výzkumu umělecké dvojice Nomedy a Gediminase Urbonasových. Ropovod vnímají jako distribuci a organizaci mocenských vztahů, které se proměňují v čase, ale také ve fyzickém prostoru podél několika tisíc kilometrů dlouhého ropovodu. Monumentální struktuře přisuzují její vlastní metabolismus, jako by se opravdu jednalo o organismus, který čerpá, přetváří, tráví, distribuuje a vyvrhuje. V instalaci využívají informace získané z dostupných archivních materiálů nebo z rozhovorů a promítají je do textů, videí, objektů. Jejich instalace vypovídají nejen o původním záměru vybudovat síť, která i přes eufemistický název Družba (Přátelství) využívá strategií kolonialismu a nadvlády, ale také o tom, jaký dopad na takovou infrastrukturu a společenství na ní navázané měl a má rozpad Sovětského svazu. Následná privatizace symbolicky přesunula dříve státem ovládaný mocenský nástroj do soukromých rukou, kde je zcela vyvázán z veřejné kontroly. Dnešní válka na Ukrajině pak ještě silněji obnažila potenciál kritické infrastruktury ovlivňovat politické dění.

Tytus Szabelski-Różniak na danou infrastrukturu nahlíží podobně – jako na nástroj budování obchodních vztahů i vedení konfliktu. Zvláště palčivým se téma ropovodu stalo po únoru 2022, kdy Rusko zahájilo další fázi válečné agrese proti Ukrajině: název ropovodu tak v této situaci působí smutně ironicky. Autorovy fotografie ukazují úsek ropovodu, který vede ze Sibiře do rafinerií v polském Płocku a německém Schwedtu. Stavba se vynořuje nad zemský povrch v místě, kde překračuje řeku Narew, mezi vodní nádrží Zegrzyński a městem Nowy Dwór Mazowiecki. Právě v tomto místě se strategický ropovod, který donedávna přepravoval ropu z Ruska do Evropské unie, stává zranitelným pro případné útoky. Symptomaticky pro dnešní dobu je k ropovodu přidružen také transkontinentální optický kabel přenášející obrovské množství dat. Takové infrastruktury jsou někdy označovány jako „nová ropa“ a je zcela zřejmé, že právě ony dopravují další z „živin“, na kterých jsme závislí. Skladba doprovázející fotografie je záznamem místní zvukové krajiny. Zvuky přírody se v ní mísí s hukotem motorů vojenských vrtulníků a dopravních letadel stejně jako se zvukem samotného ropovodu, který se stal námětem pro autora hudby Huberta Karmińského.

Jiřího Žáka a Rado Ištoka téma ropovodu zavedlo k zapojení bývalého Československa do budování zahraniční ropné infrastruktury. Od konce šedesátých do konce osmdesátých let se československé podniky jako brněnský Chepos podílely na výstavbě padesáti až šedesáti procent ropné infrastruktury Iráku včetně rafinerií v Basře a Bajdží. Žák a Ištok ve své videoinstalaci vycházejí z archivního materiálu a zaměřují se na kritický moment spojený s nerealizovanou rafinerií v Dauře, na jejíž stavbě se mělo Československo podílet spolu s francouzskými, italskými a japonskými partnery. Těsně před sametovou revolucí, v říjnu 1989, byla československá účast na projektu pozastavena posledním komunistickým ministerským předsedou Ladislavem Adamcem kvůli narůstajícímu dluhu Iráku vůči Československu. Dluh se zvyšoval především kvůli nákupu československých zbraní. V instalaci se tak zhmotňuje, pulzuje a znovu rozplývá model rafinerie, v jejímž osudu lze číst rozporuplný politický a především hospodářský vztah Československa k nekomunistickým zemím bohatým na ropu, jakou byl a je Irák.

Výstava Kritické infrastruktury je součástí mezinárodního projektu Sítě podpory polského Národního institutu architektury a urbanismu (NIAiU). Je spolufinancována Ministerstvem kultury a národního dědictví Polské republiky v rámci programu Inspiring Culture, Ministerstvem kultury České republiky a Magistrátem hl. m. Prahy.

Spolupořádá Narodowy Instytut Architektury i Urbanistyki.

Úvodní foto: Tytus Szabelski-Różniak

Foto výstavy: Peter Fabo

Ohlasy: Helena Huber-Doudová, Leaked Connections, Architectural Exhibition Review.